Potápění v Čechách - díl I.

 

 

 

"...jak se vlastně v Čechách potápí?" často slýchám otázku z úst mých pražských přátel i potápěčů a klubových kolegů, kteří nemají zkušenosti s ponory v našich vodách...

 

 

 

Protože v okolí Prahy není mnoho lokalit s "čistou" vodou , nezbývá něž se odhodlat k potápění ve snížených vizuálních podmínkách! Naše obvyklé a oblíbené lokality jsou přehradní nádrže Slapy i vzdálenější Orlík. Krom nich snad stojí za zmínku ještě pár lomů (např. Miličín), ale je dobré zdůraznit, že díky malé hloubce (zpravidla do 10m) se svojí povahou hodí české lomy spíše pro cvičné ponory a nebo pro tréninkové ponory v zimě pod led. Světlou vyjímkou mohou být například lomy Borek, Barbora či Leštinka, které ovšem pro nás pražáky nejsou až tak blízko... Na některých (Borek...) je nutná dohoda předem a v zimních měsících nebývají dostupné. Jiné (Barbora...) zase neposkytují tolik atraktivit atd...

Na průzračnou a teplou mořskou vodu musíme bohužel v českých luzích (alespoň co já vím) zapomenout... S tím souvisejí určité nároky na výstroj. Vzhledem k nižší teplotě vody je dobré (i když ne nezbytné) oblékat se do sucháče. Díky mizivé, místy až žádné viditelnosti bude podmínkou kompas a spolehlivá světla. Pochopitelně určité zkušenosti s krizovými situacemi a parťák-kliďas jsou pro naše potřeby neocenitelné. Jinak se, ale, už asi v ničem podstatném české sladkovodní potápění neliší od jiného.

Pro dokreslení představy doplňuji článek dvěma krátkými příběhy. První je starší dopis, který jsem napsal před několika lety Kloboukovi aby se nenudil, když odletěl poprvé k protinožcům a je z doby, kdy jsme to s potápěním vlastně teprve začínali myslet vážněji. I po letech se mi vracejí některé barvité zážitky se starší výstrojí a také chyby, kerých bychom se dnes už asi neměli dopouštět, avšak chybovat je lidské :-)
Druhý příběh je čerstvý a dokazuje, že i při poměrně pečlivě naplánované akci nemusí vše vyjít, jak bychom si přáli. Oba příspěvky ale napoví, že i v malých hloubkách kolem 20 metrů se dá u nás prožívat celkem povedené dobrodružství.

Doufám, že popisované události přimějí další kolegy potápěče ke krůčkům odvahy a osmělí se pak k noření v Čechách!

 

•••

Příběh první

Slapy - vrak na 101. km

 

".... Čau mistře Klobouku,
rozhodl jsem se vyžvanit, abys neřekl, že když si na Zélandu, tak na tebe jebem...

Včerejší středa mě totiž uspokojila. Ten pocit sám taky dobře znáš, ale prostě ti to musím říct, abych se mohl ještě alespoň nachvilku vrátit zpět. Tam do té temnoty...

Před asi třema nedělema jsem se svým buddym Teichmannem naplánoval jednoduchou akci. Najít v Malé zátoce na Živohošti vrak starší pracovní lodi. Z materiálů vydaných místní sebrankou diverů v čele s Davidem VonDráškem jsem vyčetl přibližný popis lokality. Na řadu přišel diveplán podle pár prostých indicií, které zřejmě nelze přehlédnout (nějaká skále, nějakej šutr, nějaké molo, někde zahnout doprava atd... znáš to sám nejlépe). Prý se jedná o jednoduchý - až školní ponor, s hloubkou málo přes dvacet metrů...

Desátého tohoto měsíce sme na to vlítli_!

Ty vole_! Takovej bordel pod vodou se hned tak nevidí! Indicie vzaly za své už po prvních minutách... Fakt nevim, jestli tahle hromada želez je molo, u kterýho se má někam zahnout. Nevim ani jestli to je vůbec molo... a těch sudů a židlí a vlasců. Hnus! Zátokou jsme se postupně přehoupli pod dvacet metrů. Pětadvacet. Osumadvacet. Nic. Po vraku ani stopy. Bez vzduchu a bez sebevědomí návrat na světlo boží. Ještě že aspoň ty naše natuningovaný Wegy na 20 watů makaj bez problémů a podávají perfektní výkon_!

Protože se ani jeden z obou Kozlů nevzdává (Teichmannovi se, jak víš, taky tak řiká), další ponor je naplánovanej hned na následující tejden.

Pro všechny případy jsme samozřejmě přepracovali dive plán. Na stranáchpotapěčských.cz se o lokalitě zmiňuje nějakej kolík. Popisuje jinou cestu: "kolmo do Vltavy v místě označení 101. kilometru. Narazíte přímo na vrak a když ne, tak trochu doprava..." Jednoduché. Třiadvacátého se uskutečnila druhá výprava. Protože zmiňovaný kilometrovník je hned vedle zátoky, navlékání do podvodních cajků proběhlo na tomtéž místě jako minule. Podle plánu se zanořujeme a plaveme kolmo na řeku jen pár metrů od posledního sestupu.

Nevěříme svým očím! Pod hladinou neni vůbec nic. Ale vůbec. Jenom to bahínko. Rozlehlá, vyprahlá pustina. Nic. Ani ryba, ani větve, ani sudy, ani bordel. Nic... Ve dvaadvaceti metrech zjišťujeme, že ani vrak_!!! Návrat stejnou cestou neni možný, protože dvě neopatrná máchnutí ploutví způsobují podvodní atomový výbuch. Když tam něco hledáme na ploše několika desítek metrů čtverečních, vypadá to za náma jak po kobercovém bombardování. Držíme se s buddym za ruce jak teplouši, ale víme, že jde hlavně o to, najít cestu ven, neztratit se jeden druhému a přežít! Po úspěšném vymotání z mlíka s viditelností asi jeden milimetr děkuju vynálezci kompasu. Je to pod vodou ta nejvychytanější vychytávka všech vychytávek! Vynoření bez problémů téměř tam co zanoření. Ale vrak stále čeká v hlubině a nevydává své tajemství...

Na potápěčské bázi je konečně přítomen sám David VonDrášek (který byl minule někde na školení), takže sme mohli konečně vyzvídat, kde děláme chybu. Ten jednoduchej - až školní ponor nám dost srazil sebevědomí, zvlášť když se už podruhé bez úspěchu vracíme.

David je ochotný a sápe se po tužce a papíru. Nakreslil jsem mu, kde jsme byli desátého a co jsme objevili dnes... Jsem rád, že tam byl. Sebevědomí se opět dostavilo, neboť nás jednak "pochválil", že co jsme našli je správně, loď sme prý minuli jen o chloupek a navíc nechápal, kde je napsáno, že to je jednoduchej ponor. Řekl, že je to poměrně obtížný orientační quest! Sice mam pocit, že je autorem té knížky on sám, ale budiž, hádat se s nim nebudu. Víme co jsme chtěli vědět a plánujeme "do třetice všeho dobrého".

Středa jedenatřicátého je zvolena jako datum třetí výpravy. Od rána je krásně, počasí nám opět přeje. Tak snad to dnes vyjde. Oprášil jsem původní plán (ten ze stranpotapěčských.cz se jeví jako obtížnější na orientaci a hnusnější na podvodní rozmanitost. Podle mě tam kecaj, nebo to byla náhoda, že to tak našli). Místo sestupu je již potřetí stejné. Jen víme, že musíme jít dál zátokou, držet hloubku kolem dvaadvaceti a najít otvor v kamenném náspu. Tam se stočit do hloubky a po osmi metrech...

Drobný zádrhel v první části sestupu mě naštěstí nerozhodil. Provazu s větví, který se mi namotal kolem nohy, a který jsem táhnul asi pět metrů za sebou jsem se nakonec úspěšně zbavil. Jen už je jasné, že se touto cestou vrátit nemůžeme a raději prcháme před valící se jadernou katastrofou, vyvolanou mým bojem s provazem a větví...

Teichmann je už trochu nervózní, ale dodáváme si trpělivost jeden druhému. Musíme ještě dál. Ještě kousek, kompas je neoblomný. Trpělivost přinesla první ovoce. Ve flašce je už jenom stovka atmosfér, ale díru v kamenném náspu máme po pravé ruce! Točím pravej úhel na hloubku do temnot - dvacet dva, dvacet čtyři, dvacet šest... Nic. Krčíme rameny a vracíme se oklikou zpět na dvacet metrů. Čumim na kompas a snažim se orientovat. Hloubka dvacet. Ve flašce posranejch osumdesát barů a vrak nikde. Tady někde musí být! Teichmann mě tahá za ruku a ukazuje asi třicet centimetrů před sebe. Ty-jo! Jak jsem čučel na přístroje tak sem do vraku málem vrazil hlavou. Prožívám pocit vítěze. Ještě že nemam bubblegum, určitě by se zvýšila frekvence přežvykování. Podáváme si ruce, coš je náš tradiční rituál. Nemáme moc času, je mi zima a do deka prej sotva pár minut. Aladina nenávidim. Skazí každou prdel. Nakonec se přece jenom kolem toho železnýho krámu ometáme. Víme, že na hladinu je to jenom kousek. Atmosféra, kterou starý vrak vítá bublající návštěvníky, je úžasná. Leží tam už asi dost dlouho a vypadá ďábelsky. Je zetlelý a mrtvý. Zrezlé kousky železa už místy ani nevypadají jako materiál opracovaný lidskou rukou. Kdyby mi chtěl někdo nakecat, že ta věc spadla z vesmíru, a že je to místo, kde se zrodil Vetřelec, uvěřím mu... Jedině snad hliníková klika, která i po desítkách let vypadá stejně a která na vraku svítí, jako kdyby jí tam někdo namontoval teprve předevčírem, mě probírá ze snu.

Budík ukazuje sotva padesát barů. Jdeme na výstup kolmo vzhůru, bez reference. Nemam to rád, je to moc práce a nad hlavou jezdí parníky. Teichmann si pohrává s mojí nervozitu pomalym výstupem, ale tentokrát svýmu Aladinovi věřim a snažim se akorát nepřekročit rychlost 100%. Počkám v 6 metrech na povinné vajgl-pauze. Buddy mě následuje asi s půlminutovym spožděnim. Sorry, ale fakt jsem měl málo vzduchu! Teď jsem o poznání klidnější, aspoň mám více času na vyprdění přebytečného dusíku. Konečně! Jdeme na poslední úsek. Slyšeli jsme cestou vzhůru rámus, tak strkam ruku nad sabe jak jen se umim vyšponovat. Škoda, že při tom ignoruju kompjůtr a asi ze čtyř metrů letim vzhůru jak pouťovej balónek. Myslim že na hladině jsem vypadal jako gumídek, ale dobrý - barotrauma se nedostavilo. Taichmann opět zdržuje a na hladině je zase asi o půl minuty později. Teď ale měl pravdu on... :-)

Parník nás mijel asi tak o dvacet metrů což jsme ohodnotili jako kliku! Překvapilo nás spíš, jak je ta zrezavělá železná věc, kterou jsme dnes konečně objevili, daleko od břehu...

Doufám, že se tam ještě jednou podíváme, až bude v kompletu naše podvodní video-společnice...

Tak se tam měj příteli!!!

Zatim

Kozel ...."

 

•••

Příběh druhý

Orlík - zátoka u Bohostic

 

Pod hladinou Orlické přehrady stojí ještě dnes několik velmi zachovalých, nezbořených budov. Jedním z míst kde tušíme takový "poklad" pro potápěče je zátoka u vesničky Bohostice. V nevelké hloubce - něco málo přes 20 metrů bychom měli narazit na kompletní statek, kterému chybí jen střecha a o několik desítek metrů blíže do nitra zátoky ještě na podobně zachovalou hájovnu...

Pro naplánování akce budeme potřebovat orientační indicie. Protože je lokalita známá a mnoho přátel si už statek "osahalo", obracím se na blízké společníky - sourozence Švejdovy z nichž zejména starší je ostřílený kozák a ochotně radí. Dále chci pořídit (a zpravidla před podobnou akcí také pořizuji) několik map lokality a to jak před zaplavením, tak po něm. Ideálně též letecké snímky místa před zaplavením, což bývá (z pochopitelných důvodů) největší kámen úrazu! Jediným v tomto směru raritním zdrojem o němž vím, jsou webové stránky http://vltava.logout.cz/. Na webu se dají též pořídit velmi podrobné staré mapy, které však nejsou tak přesné co se souřadnic týká a navíc někdy až příliš staré na zachycení konkrétních objektů. Defakto ale platí, že se dnes dá celá akce naplánovat od stolu s počítačem připojeným k internetu! Servery jako www.mapy.cz jsou v tomto směru perfektním pomocníkem.

 

 

 

Obr.: ukázka materiálů použitých k ponoru

 

Nestačí však jen seznámení se stavem lokality pod hladinou, ale i nad ní, protože bohužel ne všechny bývají snadno přístupné autem, což je pro transport těžké potápěčské techniky velmi důležité. Proto ověřujeme, co nás čeká cestou k vodě, případně, je-li vůbec schůdná. V opačném případě je praktičtější použít loď... Naše orlická zátoka je naštěstí v tomto směru v pohodě a vozem můžeme vjet až do kempu na protějším břehu hledaného zaplaveného statku.

Plán se nám rýsuje jasně: Z pláže přeplaveme na druhý břeh ke žluté bóji vymezující dnes kotviště lodí. Zanoříme se do přibližně 8 metrů a s azimutem 170´ pokračujeme podél svažujícího se dna...

Dokonce ani ledová noc s mlhou a viditelností místy jen pár metrů nám nepřekazila cestu po neznámých okreskách a bez problému jsme expedičním transportérem dojeli do zmíněného kempu. Oprávněné obavy Radka z mlhy se naštěstí nepotvrdily. Jak zázrakem se nad orlickou hladinou rozestopupila a my dosvítili až na hledanou důležitou bóji, od které se celý orientační plán odvíjel. Noční ponory na přehradách jsou poměrně běžné a vzhledem ke standardní viditelnosti, (kdy se i v pravé poledne dá považovat potápění za noční) nijak výrazně omezující. Naopak - osvěžující vykoupání po dni plném pracovního úsilí neuškodí. Vynoření do chladné noční atmosféry a posílení horkým čajem nebo ionťákem přijde často k duhu!

My však teprve před pár minutami překročili hranice podvodního světa a úporně se soustředíme na kompas. Ačkoliv se střelka ani nehne neboť důsledně dodržujeme zvolený úhel, žádné budovy nenalézáme. Kromě fascinujících, prastarých stromů, které nikdo nestihl pokácet a které pod vodou působí zvláště giganticky a několika beztvarých křovisek nás už nic zajímavého nečeká. Alespoň díky nezvykle perfektní viditelnosti, (o níž se dá na přehradách hovořit při dohlédnutí asi tak nad 3 metry!), si můžeme udělat představu o reliéfu bývalé statkářovy zahrádky, ohraničené betonovými asi jeden a půl metrovými sloupy, dodnes trčícími z vše překrývajícího bahna. Oddělují pozemek podél bývalé přístupové cesty. Ani ta však už není pod vrstvou naplavenin zcela zřejmá a dá se jen odhadovat podle vyplavávaného profilu. V hloubce asi 28 metrů však zcela končí holou pustinou. Doplavali jsme totiž až do samotného ústí zátoky.

Také návrat po opačné straně cesty pod strmým skaliskem už nepřinesl nic nového a tak jsme ponor ukončili asi v polovině zátoky kolmým přeplaváním po dně na náš "mateřský" břeh. Cestou ještě vyplašili macatého kapra a probudili spícího úhoře. Výstup podél protějšího dna ještě odhalil, že i na druhém břehu kdysi vedla nějaká pěšina.

Vynoření jen pár metrů od místa našeho původního vstupu dokazuje, že jsme nezbloudili, nýbrž byli neúspěšní už vinou mé chyby při plánování ponoru. Proto do příští akce na této orlické lokalitě musíme znovu pečlivě prostudovat dobové materiály a poupravit sestupový plán!

Díky skvělé viditelnosti a neobvyklé ledové atmosféře listopadové noci se ale ponor samozřejmě líbil a další akce v zátoce proběhne již tento týden...

...pokračování příště...

 

 


DrKozel, listopad 2006