|
Klíček
|
|||||||
Začalo to vlastně náhodou. Odpoledne jsem si nestihnul vyzvednout svůj vůz ze servisu. Bez auta se vždycky cítím jako beznohý, ale práce je práce a čas nekompromisní, servis má už zavřeno. Jarní den byl jako ze žurnálu a já plánoval alespoň na večer něco kutit na lodi před nadcházející sezonou a věru potřeboval jsem do loděnice převést pár kufříků vercajku. Požádal jsem proto o pomoc mého přítele - správce vozového parku - o zapůjčení přibližovadla. Nedělám to rád ani často – jak známo "půjčky chodí domů s plačky", ale tentokrát mi služebáček fakt bodnul... A pak šlo vše klasicky - ráz na ráz. V loděnici jeden kufřík pod jedno rameno, druhej pod druhé rameno, safra, co s klíčem - proč nemá kroužek? Šup s nim do kapsy - kam jinam? Pár kroků na lávku k lodi, krok na bortnu (uzoučký ochoz kolem kormidelny), kufříky na místo, sehnout se, rozepnout plachtu na zádi a žbluňk. Co to žbluňklo? Tady nemá co žbluňkat! Ryba? Pokračuju dál v naučených úkonech a jenom tak intuitivně se začínám visíc na jedné noze nad hladinou a přidržujíc se zábradlíčka na ochozu prošacovávat. Kde je?! Ten klíček od auta jsem dával určitě do nějaké kapsy. Do které? Tady není? Tady taky ne! Pár kapek studeného potu na mém čele dává tušit, že dnešek bude delší, než jsem původně plánoval. Ještě se dívám směrem k pověšené bundě. Určitě to znáte - vy víte, že tam ten klíček od zapůjčeného auta nemůže být, ale prostě zkusit se to musí. Co kdyby náhodou? No jasně, že tam není... Paráda! Takže už vím co žbluňklo! Tvar dálky připomíná pecku od citronu. Když pecku zmáčknete třeba mezi palcem a ukazováčkem, vystřelí kamsi do prostoru. Podobně jako prsty nejspíš zafungovala kapsa od ryflí, když jsem udělal dřep a ještě v předklonu! Na lodi platí pravidlo – „co není přivázáno, patří Vltavě“. Staří vlci vědí, proč to říkali! Ještě mám šanci. Na provaze mám pro podobné případy navázán silný neodymový magnet. Už jsem si takhle párkrát vylovil šroubovák nebo kleště, které mi spadly pod loď při vteřince nepozornosti. Tomu se asi na vodě nevyhne nikdo... Chycený jednou rukou za zábradlíčko, jednou nohou na bortně v podobném, připitomělém postavení jako když „to žbluňklo“. Rybáři na protějším břehu mají asi divadýlko, ale o ně tu teď nejde. Centimetr po centimetru „proťukávám“ dno magnetem ve čtverci přibližně 4x2 metry. Někde tady jsem viděl kola a někde támhle poslední bublinku. Půl hodina nepřináší výsledek. Do zatím ledové a špinavé vody se mi v trenkách nechce! Volám přítele na telefonu, který mi vůz zapůjčil. Sypajíc si popel na hlavu musím s omluvami i pravdou ven. Ještě že je kumpán rozený kliďas od přírody. „Klíček není magnetický!“ zní suchá odpověď. No to jsem zjistil taky! Po trapném vysvětlení situace se ptám na náhradní dálku, abych alespoň mohl vrátit auto a odvézt navožené harampádí. „Náhradní klíč máme, nechám ti ho u hlídače, stav se pro něj kdykoliv večer“ zní jeho rozvážný hlas. Nedá mi, abych se alespoň neprojel po klidné hladině Vltavy, nenasál trochu fantastické říční atmosféry při západu jarního slunce a nepozvednul si trošku náladu, která by mi jinak zůstala ten večer poněkud opařená. Za zvuků předoucího lodního motoru si třídím myšlenky: uvážu loď, dodělám co jsem měl v plánu, večer si vyzvednu u hlídače připravený náhradní klíč, vrátím se pro auto. Zítra se poohlédnu po nové dálce a bude. Co se dá dělat. Nějaký góly dáme a nějaký dostanem - za blbost a smůlu se platí. Hotovo. Večer připozdívá. Balím. Ještě se otočit pro náhradní klíč. Držím se plánu, je celkem jasný. Jenom má drobnou trhlinku. Když jsem se vrátil s náhradním klíčkem z téměř opačného konce Prahy zpět do loděnice (pro lenocha mého formátu, bez auta a v noci je každý konec Prahy opačný), tak se chytám za hlavu. Stojím bezradně u zamčeného, zapůjčeného auta a nic. Klíček nefunguje! Ani já, ani kámoš jsme si nevšimnuli, že je opatřen visačkou, na které je připsáno fixou slovíčko: „STARÝ“. Mě snad raní! Následuje další kolečko. Těším se do postele, ale slíbil jsem, že auto v pořádku vrátím a slovo se dodržuje. Navíc raději pojedu v noci prázdnou Prahou než se ráno trmácet tam a zpět v zácpě. Tentokrát si zastavuju vtipného taxikáře. Starší mužík si cestou stěžuje jak jsou někteří dročkaři hloupí a neslušní. Přitom mi celou cestu tyká a říká „ty vole“. Je to vtipné, vrací mi to náladu a probouzí druhý dech. U nočního hlídače si raději vyzvedávám hrst všech náhradních klíčů, jeden snad bude pasovat. Ano je to dobré, v pořádku se napodruhé dostávám do auta i domů a ve tři ráno usínám... Po ránu mě v autoservise zmrznul úsměv. Přebírám si konečně svůj vůz, jsem spokojený a tak si historku o včerejší probdělé noci nenechávám pro sebe. Ostatně všechno jsou to Fordy, třeba mi pomůžou s radou jak na náhradní dálku. „Koukej ten klíč najít, výroba nového vyjde bezmála na čtyři tisíce a je celkem pracné přeprogramovat všechny možné bezpečnostní systémy a čip!“ zní jejich reakce... ***
Najít například rozvaliny Ždáňského statku, spícího bez života šedesát let pod hladinou Slap byla práce detektivní a dobrodružná, o dobových mapách a o náročné přípravě na hluboké ponory do neznáma. Ale hledat klíček od auta je něco trošku jiného! I tento typ ponorů už mám, pravda, úspěšně odzkoušený. Mobilní telefony nesoucí na kartě důležitá data, utopený závěsný motor, ztracený lodní šroub od závodního člunu... Všechny mají společného jmenovatele. Zkuste hodit jehlu do kupky sena. Potom zavřete oči a poslepu ji najděte. Kdo už má podobné zkušenosti dá mi jistě za pravdu. Ponor není náročný. Ztracené předměty nešťastníků bývají v malé hloubce. Lampa však není potřeba, stejně není nic vidět. Co se hodí je kvalitní teplý podoblek. Ve studené říční vodě hraje roli i to, že se při hledání příliš nepohybujete. Zima přichází mnohem rychleji než při intenzivním plavání. V podstatě ležíte na břiše v bahně, meditujete a při té příležitosti se snažíte přiřadit ve vašem mozku tvar a původ předmětům, které jste zrovna nahmatali a držíte v ruce. Pracujete opatrně, centimetr po centimetru pečlivě prohmatáváte říční dno. Nasloucháte tichu a opatrně se sunete v předpokládaném prostoru. Takhle nějak si představuju, že vnímá slepý - jen dotekem po hmatu. Jste sám, obklopený cizím světem v temnotě zkalené bahenní „kávy“. Hmatové smysly nastražené, očí netřeba... Když si vzpomenu na hledání něčeho většího, motoru nebo vrtule, byl konečný úspěch hodně závislý na správně vymezeném prostoru. Ale přeci jenom se jednalo o věci dosti hmotné a rozměrné. Ovšem klíček od auta?! Bahnité dno se mísí s kamínky. A navíc všude ty prokleté říční škeble důvěrně nazývané slávka (v duchu se ptám, proč u Forda musí mít dálkový ovladač stejný tvar - oni snad vůbec nemysleli na potápěče). Než si zvyknete na prostředí a zhruba odhadnete, jak hledaný předmět pod vodou rozeznáte po hmatu, uteče mnoho minut, několikrát se odchýlíte od plánované trasy a i na pár metrech čtverečních v nulové viditelnosti zabloudíte. Není-li to příliš hluboko, což v mém případě naštěstí nebylo, nejjednodušší je vynořit se, zorientovat a znova pod hladinu. Jenom musíte strašně opatrně, abyste si tu "jehlu nezahrabali hlouběji do sena". Pak byste jí už nemuseli najít. A je tady vůbec někde? Neodnesl jí přes den proud někam jinam? Možná jí někam zašťouchal nenechavý sumec, zlákaný třpytem lesklého kovu? Nebo jí možná jiná loď odvanula proudem svého lodního šroubu? Přemítáte o ledačem. Ale hlavně, hlavně to nesmíte vzdát! Konečně má jedna „slávka“ železnou tyčku! Je to on! Bezmála šedesát minut ve světě temnoty a ticha, bahna a kamení, vlasců a napadaných větví. Ale držím v ruce to, co jsem hledal! Hrdý a spokojený! A úplná perlička na závěr. Dálka šla pro jistotu ihned do lihu, abych jí vysušil. Systém po dni ve vodě bude nejspíš mrtvý, ale snad jsem ušetřil alespoň čip a pracné přeprogramování. Po rozebrání a kontrole nevěřím svým očím. Elektronika je netknutá, uvnitř ani kapka. Baterka je na svých třech voltech! Dálka kompletně funkční, jako by se nic nestalo! Někdy prostě stojí za to zkusit nemožné. A odměnou je třeba příběh...
|
|||||||
A
tady začíná konečně potápěčský příběh. Už jsem přece pod vodou našel
ledacos tak tohle dám taky, hecuju se. Inu co naplat, večer musím do
gumy!
|
|