Nejprve je na místě uvést podrobnosti inkriminovaného ponoru:

... Po návratu ze sobotního ponoru jsem si více méně náhodou všiml „úkazu“ na pravé ruce o kterém jsem se domníval, že by se mohlo jednat o kožní lehkou formu DCS (obr 1)

Protože si však nejsem vědom významného pochybení při ponoru, který navíc probíhal zcela obvykle a pohodově, celou věcí jsem se začal zabývat podrobněji.

V současnosti mám kolem 500 ponorů BEZ JEDINÉHO PROBLÉMU tohoto typu a vždy jsem se k problematice snažil přistupovat co možná nejzodpovědněji. Potápím se přes deset let...

obr 1 - mapy na ruce	graf 1 - graf ponoru	graf 2 - porovnání ponorů

Červené mapy na ruce se objevily asi 2 hodiny po ponoru - všiml jsem si jich více méně náhodou "při podrbání v domnění, že mě tam něco kouslo“. Lehounké chvilkové lokální svědění byl jediný projev! Žádná bolest, žádná únava, žádné jiné obtíže jsem neměl a nedostavili se ani potom. Vyrážka během půl hodiny začala mizet a během další půl hodiny po ní na ruce již nebyla ani stopa. Tedy nic než jen tato zhruba půlhodinová epizoda a pouze na ruce...

Co mě na tom zaskočilo?

Ponorů podobného typu jsem absolvoval stovky-bez potíží. Na konkrétní sobotní ponor jsem byl vyspalý, samozřejmě střízlivý, dostatečně hydratovaný (venku bylo teplo, takže jsem před a po ponoru vypil dohromady téměř 3 l vody či šťávy) a necítil jsem se ani nijak jinak hendikepovaně. Celý ponor proběhl zcela standardně a bez problémů.

Dýchací plyn byl vzduch, dekomprese od 21m na EAN 50 (červená tečka na grafu 1). Vím, že vzduch není pro tyto hloubky ideální plyn, ale podobnou plynovou konfiguraci mám na sobě odzkoušenou z většiny svých i obtížnějších ponorů bez sebemenších potíží.

Na druhém grafu je srovnání se stejným ponorem z minulého měsíce (modrá linie), který jak vidět byl ještě méně konzervativní, přesto bez potíží.

Jako kontrolní počítač používám Suunto Vytec – který je navíc ve srovnání s moderními X1 či VR3 velmi konzervativní (!) Dekompresní výstupovou křivku si pokud možno upravuji na doporučované "S" a časy dodržuji dle předchozího výpočtu a konfrontuji je s počítačem...

Na celou příhodu mohu sice zapomenout – nic víc se naštěstí nestalo, ale vadí mi, že se to stalo po víceméně pohodovém obvyklém ponoru, kterých jak pevně doufám mě čeká ještě mnoho a rád bych se podobným epizodám vyhnul. Navíc se domnívám, že by rozuzlení příhody mohlo zajímat i další kolegy potápěče a proto jsem oslovil pana profesora Novomeského s prosbou o vyjádření k popsané situaci:

"...Vážený příteli, zde je několik mých komentářů k Vaší dekompresní epizodě:

1.) Ať už to bereme z kterékoliv strany, Vaše příhoda po potápění do inkriminované hloubky měla zcela jednoznačný charakter nemoci z dekomprese (DCS. Decompression Sickness), typ I., kožní forma (skin bends) podle mezinárodně akceptované klasifikace dekompresní nemoci potápěčů. Mírné svědění kůže, resp. podkožních tkání s charakteristickým obrazcem mapových skvrn na kůži jsou zcela typické.

2.) K ponoru samému:

a.) bezesporu šlo o dosti hluboký ponor, nicméně ještě absolutně v rangu "deep air"
b.) akcelerovaná dekomprese s použitím hyperoxické směsi byla náležitá
c.) potápěl jste se v dobrém zdravotním stavu, bez dehydratace, únavy či vyčerpání
c.) ergo: nic podstatného jste neporušil.

3.) Já sám jsem před týdnem přijel z týdne hlubokých ponorů ve Francii, 2 x denně 45-50 metrů se vzduchem a přežil jsem bez jakýchkoliv potíži (a to jsem už v letech.. :-)

Proč tedy Vaše dekompresní "epizoda" vznikla?

V problematice dekomprese se profesionálně pohybuji více než 35 let. Za tu dobu jsem viděl, ověřil a také sám na sobě prověřil jednu zásadní - sice nepříliš vědeckou - ale životní pravdu: že dekomopresní vysycování (off-gassing) inertních plynů z lidského těla je stále ne zcela dořešenou záhadou, zejména pak v rovině individuální.

Mám tím na mysli rozdílnou vnímavost i regulaci off-gassingu U TÉŽE OSOBY, ode dne ke dni. A to je i Váš případ.

Kinetika inertních plynů v lidském těle v procesech vysycování je sice známa - nicméně jen v podobě matematických modelů, podle kterých se dekomprese počítá. Některé mají blíže k realitě (známe ji vůbec?), jiné jsou zcela nesmyslné.. A tak sami se sebou hrajeme velkou hru s názvem "Kdo na koho vyzraje" (tedy my na inertní plyn nebo opačně..). A jelikož člověk ze své podstaty potřebuje dogma, tedy věříme: svým "neomylným" deko počítačům, RBGM, VPM... Ale tohleto všechno musí akceptovat a zpracovat naše vlastní tělo, které nezná Wienkeho ani Suunto.. A tak naše tělesná schránka s přebytkem inertního plynu naloží jak chce a jednou řekne že se jí to nelíbí a ukáže Vám svůj názor. Obrazci na kůži (v lepším případě..).

Závěrem: nic se Vám dohromady nestalo, byla to jakási momentální anomální reakce Vašeho organizmu na zcela přijatelný ponor i deko režim. Možná že jste se po ponoru více namáhal, nevím.. Tohleto nošení těžkých "twins" technickými potápěči po ponorech do auta a pod. se mi vůbec nelíbí (i když já dělám to samé..). Nic jste neporušil, dysbarická osteonekróza (zatím.. :-)) nehrozí. Klidně se potápějte dál, se zdravým rozumem a s vědomím, že "už víte jak to vypadá..".

Váš ponor nemohl vyústit do výnější nehody. Prosím, pokládejte Váš problém opravdu jen za individuální, lehkou, klinicky nevýznamnou komplikaci supersaturační zátěže. To se může stát komukoliv, kdykoliv a kdekoliv.

Mám takovou osobní teorii, podělím se o ni s Vámi:

Jestliže sestoupíme hlouběji 30 metrů, vstupujeme již do pásma rizika, které s hloubkou a BT extenzivně narůstá. Možnosti off-gassingu jsou stále problémovější, přičemž možnosti vzniku deko komplikací narůstají velmi rychle. S tou individualitou "odplyňování" je to jako s pitím. Někdy pár sklenek dobré whisky člověku pohladí duši, pozdvihne náladu...a nic se neděje. Jindy již jedna sklenička témuž člověku podrazí kolena a zatočí se mu hlava..

Zkrátka: naše tělo má právo na individuální reakce, i v dekompresi...

Přeji Vám ještě hodně ponorů s velkou osobní satisfakcí!...

Prof. MUDr. František Novomeský, Ph.D.
soudní znalec ve specializaci hyperbarická/potápěčská medicína.... "

Nezbývá, než se zamyslet nad nenápadnou poznámkou pana profesora, týkající se klidu po ponoru a nošení těžkých břemen. Jak připouští i můj kamarád, lékař a potápěč Petr - stačí chvilková nepatřičná zátěž, která zabrání hladkému průběhu vysycení. A protože poslední dekompresní zastávka je na hladině, nakládáme svému tělu aniž bychom si to uvědomovali.

Pro mě - medicínského lajka - z toho vyplývá, že neznaje přesné chování bublinek vysycovaných z tkání, je dobré respektovat i toto tradičně opomíjené pravidlo....

foto a text:DrKozel © červen 2011